CAMP Chudčice 2008

Seděli jsme s Ondrou v autě a po D1 se vzdalovali od Prahy a přibližovali se k Brnu. Ondra očividně natěšený, že opět uvidí „své Brňáky“ a mně se chtělo se spíš vrátit domů. Proslulá dobrosrdečnost Moraváků mě ale přesvědčila, že je mnohem lepší zůstat. :)

Jen lehce dotčení standardem po několika málo hodinách s panem Brožovským z TK Astra Praha, byla pro nás většina věcí vlastně nová, a tak jsme skoro nevycházeli z údivu, jak to všechno pěkně funguje (a prý i chvilkama pěkně vypadá), když uděláte to, co se po vás od lidí znalých věci – jako jsou trenéři Petr Zabystrzan a Monika Mihalíková - chce. Shora na nás koukal při quickstepu Kamil Malinka a říkal, že když se srovnáme, vypadáme ještě při přípravným kroku jako docela slušná Béčka. Pak velmi rychle prvním až druhým krokem jsme schopni diváky přesvědčit, že přece jen jsou nám bližší písmenka v abecedě o něco dál. :)

Myslím, že je zcela pochopitelné, že po každém náročném dni, kdy jsme si všichni do hlav cpali spoustu nových poznatků a tělo rovnali do ještě nedávno nepřirozených poloh, jsme si právem zasloužili aspoň malý relax v blízkém motorestu. Při konzumaci tekutin bohatých hlavně na vitamíny skupiny B charakteristických svým rezavým zabarvením a bílou pěnou navrchu jsme se věnovali velmi odborným debatám a rozboru právě uplynulého dne. Když jsme si poslední večer rozšířili portfolio přijímaných druhů tekutin o malé nápoje zelené barvy, bylo možné vidět, jak Maurizio Vescovo (toho času převlečený za Peťu Ouředníčka) jezdí na silnici na kačence a pak i na Peťovi Zabystrzanovi. :)

Standarťáci odjeli, latináři přijeli a denní rozpis přestal platit. Zajímavý úkaz.:) Musím přiznat, že v prvních chvílích se mi po standardu vážně dost stýskalo. Ani to nebyly těžké nebo náročné věci, které se po nás od Kunešových chtěly, ale najednou, jako by si to moje tělo žilo vlastním životem a odmítalo dělat, co jsem po něm chtěla já. A když jsem se tak rozhlídla kolem sebe, řekla bych, že jsem ten pocit neměla sama... No a pak přišly na řadu individuální hodiny s Jardou Kunešem. Pro mě úplně první, pro Ondru první po delší době a první se mnou. Klobouk dolů před Jardovou trpělivostí a stále dobrým naladěním. S roztomilým úsměvem mi pětkrát šestkrát za sebou vysvětloval a ukazoval jeden pohyb, já jsem ho pokaždé ujistila, že vím, co se po mně chce a ani jednou jsem to ale nepředvedla.:) Ondrovi zase zůstal párkrát „viset“ v náručí a s tím samým úsměvem Ondru prosil, ať už něco udělá, protože padá. A tak Ondra zařval. :)

Z hodiny s Janou Kunešovou jsem měla ještě větší respekt, protože jsem slyšela, že holky většinou rozbrečí. Ale byla hodná, fakt. :) Vzala na vědomí mojí dlohodobou pauzu od soutěžního tancování a její sestavička na sambu se mi tančí moooc dobře. Škoda, že jsme neměli víc času, abychom toho udělali ještě víc.

Jsem moc ráda, že jsme s Ondrou v Chudčicích byli a že jsme se tam s vámi se všemi poznali. Jste skvělí a úžasní a my jsme rádi, že se s vámi známe. Tak díky Starletu, Monče, Petrovi, Jardovi, Janě a spoustu pozdravů našim novým kamarádům Kačce, Kamilovi, Kleopatře, Mauriziovi, Ivče, Peťovi, Lence, Dominičce, Borkovi a všem dalším Peťům a Peťám a Katkám, Míšám, Míšům, Mirkům, Matějům, Monikám, Hankám, Zbyňkům, Jirkům,... :)