Hodonínský taneční festival 2009 aneb Jak je hezké mít kamarády

Je sobota 7. listopadu 2009. Balím si věci do tašky – boty, líčidla, odličovače, ručník, pantofle a pití a pomalu vyrazíme. „Máš všechno?“ stará se Ondra. „No, hlavně jestli máš ty ty svoje manžetový knoflíčky.“ (V Benešově v červnu je neměl a musel se nechal do košile zašít – článek B STT soutěže shrnutí.)

Protože jsme registrovaní každý v jiném klubu, museli jsme se ještě stavit pro zapomenutý hostovák. Naštěstí máme velmi slušnou rezervu, tak nemusíme stresovat kvůli zpoždění.

Na Chodově ještě nabere stále se usmívající a dobře naladěnou, načesanou Moniku Mihalíkovou a tradá na Moravu. Po D1 to drncalo jako vždy. Aspoň že na Vysočině slezl sníh a letní gumy tak vůbec nevadily.

Do Hodonína jsme přijeli v pořádku, najedení a natěšení. Petr Zabystrzan dorazil po vlastní ose přímo ze Zlína. A taky dorazil dřív než my. Ale i tak jsme se stihli ještě podívat na několik jiných soutěží.

Čas se nachýlil a my se jdeme připravit na naši soutěž. A ejhle! Dneska to není Ondra, kdo něco zapomněl, ani to nejsou manžetové knoflíčky, co chybí... Já jsem si sice vzala šaty, boty, průkazy a tak dál, ale ty boty, co jsem si vzala, nebyly standardní, ale latinské. A v latinkách se standard tančí poměrně nedobře. Kdyby pohled zabíjel, neměl by kdo psát tyto řádky a z Ondry by byl vrah.

Mám ale štěstí, protože v Hodoníně má hned u parketu svůj stánek Kozdra (protože Poláci jsou prostě všude). Dostala jsem peníze od Ondry a Petra (moje peněženka ukrývala pouhé dvě stovky a to na boty nestačí) a Monika šla se mnou botičky vybrat. Ne že by nebyly nepohodlný, ale nožky odřené mi připomenou, abych si příště už radši nic nezapomněla...

A k soutěži samotné:

Parket byl výborný, dost velký, neklouzal. Jedno kolo za druhým až do finále v jednom kuse. Holt jiný kraj – jiný mrav. Na soutěžích v Praze a ve Středních Čechách se soutěže různých skupin často prolínají a každý má pak čas znovu nastartovat své síly.

Jak už jsem psala v Novinkách – celou dobu jsme tančili na prvním místě, až ve finále jsme spadli na druhé, ale to je taky supr.

No a večerní pohárovka BAM byla fakt sranda. Nejvíc jsme si užili asi quickstep, obletěli jsme parket jako draci asi dvacetkrát (trošku jsem si zapřeháněla...).

Stálo to za to. Domů jsme přijeli až v brzkých ranních hodinách, ale nejdůležitější je, že s dalším eFkem!!!